|
.
.
.
.
.
.
Astro
boy
.
.
.
.
.
.
.
|
Manga: až na vrchol a zase zpátky?
Pátrání po
skutečných kořenech “manga” dovedlo historiky až do sedmého století.
Podobně jako Scott McCloud, který objevil původ západního komiksu v
tapisérii z Bayeux, nacházejí jej na Východě ve svitcích, které vytvářeli
buddhističtí mniši. Vzhledem k tomu, že na komiksech nemusí být nutně nic
komického, by to mohla být i pravda… Náboženské svitky, stejně jako
kreslené příběhy “e-monogatari”, jsou ale stejně málo komické, jako
komiksové. Hlavní úlohu v jejich způsobu vyprávění přece jen hrají texty a
obrázky slouží jako ilustrace.
U dalšího milníku na cestě k současnému
japonskému komiksu se na počátku 19. století dostaneme k původu samotného
termínu “manga”. Své volné kresby a karikatury jím začal označovat slavný
japonský malíř a grafik Hokusai (1760–1849). Za jeho života, počínaje
rokem 1814, vyšlo dvanáct svazků náčrtníků, z nichž se mezi studenty
kreslířských technik záhy staly nesmírně oblíbené učebnice. Zahrnovaly jak
kresby rostlin, zvířat nebo detailů lidských tváří, tak i celostránková
kompoziční řešení s nejrůznějšími náměty. Podle mistrových vlastních slov
v nich mělo být obsaženo “všechno ve vesmíru”. Pro další vývoj žánru je
důležitá jednak jejich živelně-lineární štětcová technika, jednak volné
rozsévání motivů po jednotlivých stranách.
Dnes se sice už na první
pohled Hokusaiovi venkovani v kimonech málo podobají okatým sexy panenkám
z moderních manga, podstatnější je ale fakt, že ani tyto kresby nemůžeme
nazvat komiksem. Podle McCloudovy definice, částečně vypůjčené od Willa
Eisnera, jsou komiksy “juxtapoziční kresby a jiná zobrazení v záměrných
sekvencích, vytvořené k sdělení informací a/nebo k navození estetického
pocitu u čtenáře.” U Hokusaie jsme tedy u kořenů stylu, nikoliv u
média.
Idea obrázkového seriálu, jak jej chápeme dnes, pronikla do
Japonska ze zámoří v prvních desetiletích 20. století. První kreslíři
komiksů byli jednoznačně ovlivněni západní produkcí, příběhy jako The
Yellow Kids, které od roku 1896 publikoval v The New York Journal Richard
Outcault. Kromě toho, že šlo vůbec první plnobarevný komiks, který
vycházel pravidelně, je tento seriál zajímavý očividně rasistickým
zabarvením. Protagonisté života v předměstských slumech, malí darebové v
dlouhých žlutých košilích, byli zřejmou narážkou na čínské
přistěhovalce.
První japonští tvůrci původních komiksů, jako byl
karikaturista Ippei Okamoto (1886 –1948), byli velcí obdivovatelé
amerického komiksu a také jej v Japonsku propagovali (Okamoto především
seriál Mutt and Jeff Buda Fishera). Díky jejich nadšení se kreslené
příběhy staly běžnou součástí denního tisku. Ne už tak docela pokus
používat pojaponštělou verzi anglického “comics”, komikku. Zavedený termín
“manga”, který je spojením dvou znaků kanji, “MAN” – “nedbalý”,
“uvolněný”, “rozmarný” a “GA” – “obraz”, tak zastřešil i kreslířskou
produkci tvůrce moderních manga, Osamu Tezuky, na konci čtyřicátých let
20. století. Jeho práce sice na první pohled nijak nepřipomínají starou
japonskou grafiku, která okouzlovala francouzské malíře na konci 19.
století, přesto jeho dílo alespoň zčásti těží z odkazu japonských mistrů.
Mimo to, že Tezuka obdivoval Walta Disneye a dokázal i svým hrdinům
nakreslit obrovské oči Myšáka Mikyho ještě o něco větší, je pro jeho práci
typická čistá linie, jak ji pro evropský komiks objevil Hergé. A ta je
nepochybně odvozena z východní kreslířské tradice (!). Přes zjevnou
inspiraci americkým komiksem tedy není pravda, jak se často tvrdí, že by
byla manga (tedy japonský komiks) vytvořena v přímé závislosti na zámořské
produkci, ne-li přímo Západu ukradena. Osamu Tezuka čerpal z tradice
japonské kresby, k níž přidal to, co obdivoval na amerických kreslených
příbězích, a stal se tak Skutečným Otcem moderních manga. Výrazné velké
oči jeho hrdinů se staly nejen rozpoznávacím znakem stylu, ale v jeho
rukou se proměnily zejména v médium schopné vyjadřovat bohatý rejstřík
emocí. Vedle přesvědčivého vyjadřování emocí Tezuka dokázal dát scénám
úplně novou pohybovou dynamiku. Japonské kreslené příběhy do té doby totiž
nabízely scénu víceméně statickou, na níž aktéři odehráli svou “roli”.
(Podobně na tom byli i jejich americké protějšky, kde na přesvědčivější a
dynamičtější kompozici pracovali zhruba ve stejné době géniové žánru Will
Eisner nebo Jack Kirby).
Japonští kreslíři sice záhy převzali z
amerického komiksu systém členění stránky na jednotlivá políčka, ale byl
to opět geniální Tezuka, kdo rozvinul skryté možnosti tohoto svébytného
druhu vyprávění. Tezukovou velkou láskou byl film, podle jeho vlastních
slov zejména francouzský a německý. Zaujetí filmovým způsobem vyprávění,
kde nejen dialogy, ale především obrazy posunují příběh dál, se projevilo
hned v první z řady úspěšných Tezukových prací, v Novém ostrově pokladů.
Na motivy románu R. L. Stevensona nakreslil Tezuka dobrodružný příběh,
jehož prvních osm stran (z celkového počtu 180) “popisuje” filmovým
jazykem (včetně “střihových” záběrů, kombinujících detaily s “celkovými
záběry”) příjezd hlavního hrdiny, stíhajícího odplouvající loď. Japonský
komiks se díky tomu často považuje za “kinematický”, což není docela
přesné. Nikde jinde nenajdeme takové množství odvážně dynamických
celostránkových (případně dvoustránkových) kompozic, jako v japonských
komiksech.
Nový ostrov pokladů vytvořil Osamu Tezuka jako
devatenáctiletý student medicíny. Až do této doby byl kreslený seriál
určen téměř výhradně dětem a sám Tezuka se také věnoval především dětským
čtenářům. Zde však projevil značnou odvahu: desetiletí po válce, která pro
Japonsko skončila jadernou katastrofou, se odvážil vytvořit postavičku
chlapce-robota s atomovým srdcem, Tetsuwana, známého na západě jako Astro
boy. Energie, která poháněla jeho adolescentní tělíčko v boji proti všem
zločinným strůjcům války, a také sálala z jeho velikých očí, byla táž,
která srovnala se zemí dvě japonská velkoměsta. Astro boy úspěl především
jako televizní seriál a v Austrálii se vysílal ještě v sedmdesátých
letech. Dětští čtenáři (a od konce padesátých let také diváci animovaných
seriálů) dorůstali, ale svých zamilovaných sešitů s kreslenými příběhy se
nehodlali vzdát. A neopustilo je to ani na středních, ani na vysokých
školách.
Manga ano – ale odrostlejším čtenářům přestalo vyhovovat
ustálené obsahové schéma souboje dobrých a zlých chlapců, případně celých
part. Když se v sedmdesátých letech někdejší Tezukovi obdivovatelé sami
stali autory komiksů, přestala být manga výhradní doménou dětského
čtenáře. Také roboti se od časů Tetsuwana hodně změnili. Velká éra sci-fi
plynule přešla do nepoměrně temnějších kyberpankových vizí.
Současné
rozpětí žánrů manga, od adaptací klasických románů k horroru (jako je
třeba krvák Hell baby Hideshi Hina) je fascinující, stejně jako množství
pravidelně vycházejících magazínů. Existují manga jak pro chlapce a dívky,
tak i speciální edice pro teenagery a pro ženy, manga čtou školáci i
dospělí Japonci.
Kodomo jsou manga pro nejmenší, pro začínající
čtenáře. Chlapcům ve věku 6 až 18 let jsou určeny Shonen manga, pro dívky
stejného věku je Shoujo manga. Odrostlejší čtou pak Seinen manga, ženy
mezi 15 a 40 lety Redisu. Periodika se sice dělí podle věkových skupin,
dospělí si nicméně vypůjčují od školáků jejich sešity a školáci si zase
vyměňují pornografické hentai a ecchi. Vedle v podstatě zábavných žánrů
jsou k dispozici také edukativní komiksy, jaké publikuje od roku 1964
vycházející magazín Garo určený ke studiu historie – jeho prvním příběhem
od Sampei Shirata byla “historická freska” o bojích mezi sociálními
skupinami feudálního Japonska.
Úspěch díla Osamu Tezuky přiměl nové
generace kreslířů pokračovat v jeho stylu a zásobovat stále početnější
obec konzumentů komiksů novými příběhy. Z manga se stal do konce milénia
tak obrovský a progresivní trh, že dokázal nejen nadchnout Západ, ale i
zastínit produkci takových komiksových velmocí, jako je USA nebo Francie.
Jestliže na konci čtyřicátých let znamenalo “pouhých” 400 tisíc prodaných
výtisků Nového ostrova pokladů nebývalý komerční úspěch, na začátku
devadesátých let už manga představovala téměř čtvrtinu celé tiskové
produkce Japonska. V zemi se 120 milióny obyvatel to znamenalo 2000 jenů
na osobu ročně vydaných pouze za manga.
Zdálo by se, že tak rozsáhlý
trh by měl zaměstnat stovky kreslířů, uvádí se na 3000 aktivních
komiksových tvůrců, z nichž se však jen necelá desetina vlastní produkcí
skutečně uživí.
Uspět na trhu, to jednoznačně znamená publikovat v
oficiálních periodikách. Poměrně nedávné pokusy obejít zavedenou
vydavatelskou praxi publikováním na webu, kde “mikroplatby” měly vyřešit
obtíže se sháněním kapitálu na tištěné vydání, neuspěly – jak ukazuje i
případ velkého propagátora této strategie, kreslíře a teoretika komiksu
Scotta McClouda.
Na druhou stranu to není jen tržní úspěch, který
motivuje k práci další a další kreslíře. Manga nabízí především instantní
řešení pro nové tvůrce – bohatý rejstřík výrazových prostředků, jasná
pravidla, a zároveň relativní otevřenost obsahu, zkrátka vybroušený styl,
který akceptuje obrovská čtenářská a divácká obec. Mimo oficiální magazíny
vychází v Japonsku velké množství dalších sešitů jakou undergroundové
tisky, nezřídka však jen o jediném vydaném čísle.
Amaterští nebo
nezávislí kreslíři se dočkali nové platformy pro publikaci svých prací s
nástupem a rozvojem webu. Vedle on-line komiksů snad každá internetová
stránka, která se dnes věnuje fenoménu manga a anime, obsahuje také
“dojinshi”, tedy fan-art, příspěvky amatérských kreslířů. Tyto pokusy
sahají od napodobování úspěšných autorů až po tvorbu vlastních, “jiných”
stylových variant.
Produkce amatérských kreslířů, která se objevuje na
webu, je většinou volně přístupná a nekonkuruje trhu. Mohlo by se zdát, že
se přímému střetu dokonce vyhýbá. Jedním z důvodů ovšem může být nezakrytě
sexuální (třebaže ne přímo pornografický) obsah, který je v oficiální
produkci tabu. A to nejen v Japonsku. V americkém vydání příběhů Sekce 9
(Ghost in the Shell) byly všechny sexuálně vypjaté scény
cenzurovány.
Oficiální manga průmysl zatím běží na plné obrátky. Systém
vydávání komiksů v Japonsku je velmi propracovaný a skutečně demokratický.
Začínající autoři publikují ve sbornících, jejichž rozsah se pohybuje mezi
250 až 1200 stranami. Tyto korpulentní paperbacky jsou tištěny výhradně
černobíle na méně kvalitním dřevitém papíře, jen jemně tónovaném do zelena
nebo do růžova. Další standardní postup úspěšných pilotních příběhů vede k
samostatným sešitům v rozsahu kolem dvouset stran, tištěných barevně na
křídovém papíře. Nejúspěšnější příběhy se pak dočkají zpracování jako
anime (animované televizní seriály), nebo filmové podoby.
Taková byla
i cesta zřejmě nejúspěšnějšího příběhu devadesátých let – Ghost in the
Shell, který vytvořil v roce 1991 kreslíř a scénárista Masamune Shirow.
Odehrává se v blízké budoucnosti, kde Motoko Kusanagi, s kódovým jménem
Major, a její tým zvaný Sekce 9, speciální policejní útvar města Newport,
řeší nejrůznější kriminální případy. Ghost in the Shell je manga dost
neobvyklá a v mnoha ohledech přelomová – nevypráví ani tak obrazy, jak je
v Japonsku (a v komiksu vůbec) zvykem, ale obsahuje množství textů a místy
připomíná příručku s technickými návody, například s podrobnými popisy
výroby kybernetického těla. Celá řada scén, spíš než by vyprávěla,
“buduje” atmosféru.
Ve filmovém podobě se Shirowova manga objevila v
roce 1995. Režisér Mamoru Oshii zvolil jeden z případů Sekce 9, Loutkáře,
a vytvořil temný, značně deštivý příběh.
Úspěch filmu vyvolal novou
vlnu zájmu o původní komiks, takže deset let po první sérii se v roce 2001
objevila manga Ghost in the Shell podruhé, s titulem Manmachine Interface.
Toto dílo představuje jistý vrchol žánru, přinejmenším z hlediska
technického zpracování.
Otázkou je, do jaké míry může být stále
preciznější formální provedení, vyžadující poměrně náročnou technologickou
podporu a týmovou spolupráci, na úkor kvality příběhu.
Osobně si
myslím, že žádná taková “nepřímá úměra” neexistuje, zatímco docela
přesvědčivě zní tvrzení Ferry van Vosselena, belgického komiksového
kreslíře, který tvorbu komiksu také vyučuje a který prý svým studentům
často opakuje, že prodat velmi dobrý příběh s méně dobrými obrázky je při
troše štěstí možné, ale nádherné obrázky s hloupým příběhem si nikdo
nekoupí…
Z tohoto pohledu jsou největší přednosti manga jednoznačně
definována pravidla, která si lze poměrně snadno osvojit, což zároveň může
být největším kamenem úrazu. Vzhledem k tomu, že manga patří k jednomu z
nejnapodobovanějších kreslířských stylů vůbec, existují poučné příručky
“Jak kreslit manga”, podobné těm západním, podle nichž lze vyrobit
podomácku krajinku či portrét.
Množství webových stránek, například
www.howtodrawmanga.com, nabízí (rychlo)kursy, které se zdají být soumrakem
tohoto stylu. Lze na nich pochytit několik rad, jak si osvojit
“základy”.
Výuka začíná výběrem vhodných nástrojů. Leckde ještě lpí na
tužkách, štětcích a tuši, jinde se pracuje rovnou v nějakém grafickém
editoru. Kupodivu se nezačíná u dominantních očí. Zdá se, že podstata
stylu tkví v umění uspořádat jednotlivé prameny vlasů do řádně střapaté
nebo elegantně rozevláté kštice. Jejich kompozice mají celou řadu variant
a jen skutečný mistr, jenž je všechny ovládá, si může dovolit nějaký ten
experimentální výboj. Důležité je také správné nasazení vlasů. Dlouhé sice
mohou skrýt případnou chybu, avšak u krátce strižených vlasů zůstává
správné nasazení na tvar hlavy nesmírně důležité. Mělo by mělo vypadat tak
přirozeně, jak jen to je u kreslených hrdinů a hrdinek možné.
Nejen
dívky mohou mít dlouhé vlasy, což není na rozdíl od Západu výdobytek
šedesátých let, ale tradice.
Manga v neposlední řadě charakterizuje
dynamika. Při zobrazení pohybu se především na účesu odráží charakter
postavy. Agresivita elektrizuje každý pramínek a proměňuje účes v
alternativní zbraň. Pokud kreslíř tuší “odkud vítr fouká”, dokáže, zvlášť
s modrými vlasy, skutečné divy. Obyčejný vítr účesy pravidelně ničí. Ne
tak vítr, který fouká v manga. Komiksový vítr dokáže udělat z průměrné
školačky neporazitelnou bojovnici.
Oči se samozřejmě berou za
nejexpresivnější detail celé postavy. Začíná se kresbou obočí, klenutou
křivkou, kterou uzavírá v úhlu 45 stupňů spodní víčko, zjednodušené do
linie. Mezi těmito dvěma křivkami je ovál oka posazený tak, že horní okraj
skrývá linie obočí…
Vyzkoušet můžete sami. Jste-li alespoň trochu
kutilové, jistě se rovněž vám povede pěkný obrázek! Manga se šíří
geometrickou řadou a stávají se veřejným majetkem. Podobným zveřejněním
postupů, jaké jsem popsal, procházejí paradoxními změnami, které se
projevují především unifikací. Internet se najednou stává nejen zdrojem
rozšiřování obzorů, ale prostředkem folklorizace. Lze říci, že živelně
vsazuje materiál do nového žebříčku mezi vrcholnými profesionály a
vrcholnými napodobovateli. Kdo bude jednou inspirativnější, jestli
objevitelé nových forem, nebo umírnění zastánci forem potvrzených, to se s
předstihem nedá odhadovat.
|